Zpět na páté číslo         domů         Prampouchův archiv

Zajatec věčnosti

Probudil se do studeného, nevlídného rána. Bylo 17. ledna 1999. Všude bylo naprosté ticho, k jeho uším nedoléhal jediný zvuk. Ta absence jakékoli známky života byla až hrozivá. Zlé tušení ho donutilo rychle vstát, obléci se a vyjít z domu. Ulice zely prázdnotou; v dohledu nebyl jediný člověk. Obchody, domy, továrny - vše bylo bez lidí. Telefony nikdo nebral, na volání nikdo neodpovídal. Brzy se ho začala zmocňovat panika. Běhal od domu k domu, bušil na dveře, zvonil na zvonky, ale bezvýsledně. Domů se vrátil až pozdě večer, zmatený a k smrti unavený. Chtěl zkusit dál telefonovat, ale usnul u stolu.

Když se ráno probudil, bylo 17. ledna 1999. Věděl to hned, jak otevřel oči. Co se to děje? Vstal od stolu a pomalu došel k oknu. Venku bylo stejné ráno jako včera. Nebo jako dnes? Ani ten čas už není co býval. Odvrátil se od okna. Všude bylo zase ticho, tíživé a dusivé a nepřekonatelné. Hrobové ticho. Zapnul televizi, ale žádná stanice nevysílala a v rádiu jen praskala statická elektřina. No ovšem, pomyslel si. Vždyť na celé Zemi není jediný človíček, tedy kromě mě. Všichni prostě zmizeli a čas se odmítá hnout kupředu. Hořce se rozesmál. Může to vůbec být ještě horší? Usedl do křesla před zrnící obrazovku. Zmocňovala se ho odevzdaná letargie, jako by se nořil do tuhnoucí sádry. V hlavě měl pouze jedinou otázku. Stojí takový život za to? Se západem slunce v něm uzrála odpověď. Vstal, šel do koupelny a mezi léky našel silné prášky na spaní. Vsypal si celý obsah skleničky do úst a zapil ho vodou z kohoutku. Pak šel do svého pokoje a jakmile ulehl do postele, ucítil přicházející prázdnotu. Zavřel oči.
Jediný český megalit fotil Tom

Probudil se až chvíli po poledni. Bylo 17. ledna 1999. Ani nebyl příliš překvapený. Usmál se vlastní hlouposti. Přece, kde nic není ani smrt nebere. A on byl nic. Nikdy ničeho nedosáhl, nikdy nebyl ničím výjimečný. A teď bude muset přijít na to, proč právě on zůstal na celém světě sám. Koneckonců na to bude mít spoustu času, vlastně celou věčnost. Možná jednou přijde na to, že se v jeho životě zas tak moc nezměnilo. I dřív byly jeho dny stejné, jako by se neustále opakoval jeden. I dřív ho lidé přehlíželi, jako by on neexistoval pro ně a oni pro něho. A až to pochopí, vezme si svojí aktovku a půjde do práce.

V Jindřichově Hradci 17. 1. 1999


© text: Jan Zeman jan.zeman@centrum.cz
foto: tom tomloj@post.cz


Předchozí:Psí básně Domů Následující:Noha osudu