Zpět na páté číslo         domů         Prampouchův archiv

Anička

Anička byla nádherná holka. V románech Červené knihovny by se napsalo, že měla oči jako dva zelené smaragdy, tvářičku jemnou jako hedvábí rty šťavnaté a voňavé jako lesní plody. Sváděly k políbení. Dlouhé vlnité vlasy si vzadu stahovala velkou stříbrnou sponou. Anička byla milá, hodná a když se na člověka usmála, bylo to pro něho jako dar z nebes.

Není divu, že jsme my kluci, co jsme Aničku znali, kolem ní obletovali jako mouchy. Nosili jsme jí dárky, zvali ji do kina, do kavárny, na výlety. Anička se měla dobře. Každý asi nějak doufal, že právě on bude ten bohatýr, koho si Anička vybere. A tak jsme zároveň potají hlídali jeden druhého, aby si někdo náhodou Aničku nezabral jenom pro sebe a ostatním pak nezůstaly jen ty oči pro pláč.

Asi ze všech nejvíc se do Aničky zakoukal Petr. U něho to ale bylo jiné. Anička mu připomínala jeho bývalou přítelkyni Ivu, s kterou se před třemi roky rozešel. Byla to tenkrát jeho velká láska.

Ivu jsem neznal, ale Petra v tu dobu ano a vím, co se s ním dělo. Iva studovala zdravotní školu v Příbrami. Petr bydlel v malé vesnici nedaleko a denně jezdil za Ivou na internát na kole.

Byl do ní zblázněný. Dodržoval jakási svoje podivná pravidla, jejichž smysl jsem nechápal. Bylo jich několik. Nikdy například nešel do hospody, protože se z bůhvíjakého důvodu domníval, že jeho dívce by se to určitě nelíbilo. Nebo chodil výlučně v zeleném oblečení, protože Iva měla prý zelenou ráda. Taky se bál téměř promluvit s jiným děvčetem, aby nebyl náhodou své dívce nějak nevěrný a protože Iva studovala zdravotní školu, tak se Petr přihlásil na dobrovolný semestrální kurz zdravotníka. To aby jí byl blíž po stránce profesní.

Tvrdil, že člověk se musí pro lásku obětovat a lecos si odříct. Byl to jakýsi mučednický přístup. Jednou mi názorně uváděl: "Stalo se, že Iva uvařila k obědu pěknej blivajz. Nedalo se to žrát. Ale já přesto všecko sněd do posledního drobečku a ještě pochválil její kuchařský umění. Chtěl jsem jí dodat sebevědomí, rozumíš?"

O správnosti Petrova zvoleného postupu jsem mírně zapochyboval.


"Nebo mi upletla zelenej svetr," pokračoval ve výkladu Petřík, "ale nedal se nosit, protože kousal jako stádo blech. Jenomže já jsem si ho přesto pokaždý, když jsme se měli sejít, vzal na sebe, abych jí udělal radost. Sice jsem pak celý rande v tom hroznym svetru protrpěl, ale to člověk musel překonat, rozumíš?"

Nerozuměl jsem, ale Petrův milostný cit jsem ctil. Byla to láska nesmírná.


Teď se tedy Petr zamiloval do Aničky, která vypadala jako Iva. Potíž byla možná v tom, že každý z těch dvou byl trochu z jiného světa. A taky v tom, že Anička přeci jenom nebyla Iva.

Anička zpívala v souboru Bambini di Praga, byla vegetariánka, skákala padákem, několikrát týdně chodila šplhat po umělé stěně, v létě se jezdila potápět k moři do Chorvatska a v zimě lyžovat do Alp. Loni byla s rodiči v Egyptě na pyramidách, příští rok by chtěla do Číny.

Petr vlastnil jednu kapsu prázdnou, druhou vysypanou a jezdil nanejvýš do Krkonoš na vandr. Aničce bylo sedmnáct let, Petrovi táhlo na třicet.

Nemohu říct, jestli to s náma a s Aničkou nakonec dopadlo dobře nebo špatně. Vážně nevím. Přes léto jsme pravidelně chodili hrát plážový volejbal na plavecký stadion do Vršovic. A jednou se právě přihodilo něco, co nám všem vzalo vítr z plachet.

Když byl zápas nejúpornější, přišel za Aničkou na hřiště její kluk. Nevěděli jsme, že má kluka. "Zlatíčko!" zavolal na ní. Zlatíčko ještě stačilo odehrát balon a potom už se oba objímali a dlouze líbali.

Vášnivě se líbali.

A to před náma všema mlsnýma kocourama, kteří jsme zůstali na kurtě zabořeni po kotníky v písku takříkajíc paf! Potom se oba milenci vzali za ruce, Anička nám radostně zamávala na pozdrav a odběhli se vykoupat do bazénu.

Zápas zůstal nedohrán, protože nikdo z nás na něco tak pofiderního, jako bylo v tu chvíli pinkání míčem, neměl už náladu. Byli jsme v šoku a museli si jít dát pivo.

Tím nekonečným a vše říkajícím polibkem také skončilo naše milostné oblouznění.

Vlastně nás to nejspíš zachránilo, i když Petr své zklamání nesl dost těžce. Dokonce prohlásil, že na všecky ženský kašle a odejde do kláštera, kde mu bude nejlíp.



© tom tomloj@post.cz

Předchozí:Výběr-Sekyra Domů Následující:Pohled dekadenta