Zpět na páté číslo         domů         Prampouchův archiv

Má malá cesta za velkými cestami Aléna Diviše

Bylo sobotní odpoledne a já už notnou chvíli přemítal nad tím, co dělat, kam se vydat. Na nějaké cesty za město byla zima příliš podivná a nevábná, a navíc všichni známí zřejmě někam odjeli. Do kina se mi samotnému nechce nikdy. Díval jsem se z okna, v hlavě prázdno, až na ten neodbytný pocit - nezůstávat doma. Po dlouhé a jalové chvíli mě napadlo, že jsem zrovna nedávno viděl upoutávku na výstavu Aléna Diviše v pražském Rudolfinu, na které statný kostlivec za sebou za ruku vláčel křehce bílou dívčí postavu. Příliš jsem neváhal a vyrazil na cestu. Ještě zdaleka jsem netušil na kolik (a jakých) cest mě Diviš zavede.

Asi už za hodinku jsem stoupal po mohutném schodišti, prošel velikými, bohatě zdobenými dveřmi a způsobně, jak se na návštěvníka kulturního stánku sluší, pokračoval k pokladně. Po chvíli jsem stál v obrovské novorenesanční dvoraně v němém údivu ale i ve stejně němém vzteku - to po setkání s velmi milou postarší pokladní, která mě na první pohled začala podezřívat, že na studentskou slevu nemám jistě nárok. Snášel jsem jí všechny možné důkazy o tom, že ano, že skutečně nárok mám, a že nejsem takový lhář a podvodník jak zřejmě vypadám a za kterého mě jistě považuje. Nakonec mě blahosklonně, ovšem bez toho aniž bych ji přesvědčil, pustila dál. Někdy skutečně nechápu jak v takovýchto kulturních zařízeních přistupují k návštěvníkům ale možná, že kdyby výplatní páska oné nevrlé dámy náležela mě, byl bych stejný.
Kreslil Tom
Vstoupil jsem do prvního sálu a přestal je vnímat. První co jsem uviděl byla veliká posmutnělá tvář, pod kterou ležel na dřevěné podlaze obrovský kufr, ten s kterým se Diviš (1900-1956) po mnoha letech a po 2. světové válce vrátil z USA do Československa. Výstava byla rozčleněna podle období malířova života v různých částech světa. Onen oprýskaný kufr ozdobený jmenovkou, a visačkami různých dopravních společností, by zřejmě mohl dlouho vyprávět. Praha, Paříž, francouzské internační tábory, USA a kufr. Jak se mi teď s odstupem času jeví, Divišovy obrazy nikdy nehýřily veselými barvami a to ani v mládí. Jako kdyby hned od počátku nastoupil svou osamělou cestu, která ho poměrně brzy zavála do tehdejší metropole umění Paříže, kde pokračoval ve svých studiích, započatých v Praze. Žil jak se dalo, nikdy ne v nadbytku. Po vypuknutí 2. světové války byl spolu s dalšími českými levicovými umělci uvězněn pro podezření ze špionáže. Tento zážitek jej hluboce zasáhl. Po dřívější tvorbě, alespoň jak byla prezentována v Rudolfinu, ve které nechyběly akty černošek, mulatek, stařen, prolínajících se postav, kde skutečně jedna, jakoby v ideální podobě lásky, přechází v druhou, následovalo temné období vězeňských zdí, věznic, smrti. Častým detailem těchto obrazů je zvon, který v pařížské věznici Santé jako jediný odměřoval stejnoměrně hrůzně a těžce plynoucí, jinak nerozeznatelný, čas. Na obrazech inspirovaných nevábnými stěnami cel, které v době Divišova nedobrovolného pobytu (stejně tak zřejmě před ním i po něm) byly zhusta pokryty vězeňskými graffiti, upoutají pozornost různé plůtky s hustě řazenými plaňkami -zřejmě záznamem uzamčených dní.Velmi tíživě pak působí přeškrtnutí těchto planěk příčnými břevny… Dalším častým motivem je na temné ploše znázorněný světlý bod, který ovšem nepůsobí něčím dobrým a teplým, co nás čeká na konci cesty a k čemu se pomalu přibližujeme, ale právě naopak. Měl jsem pocit, jako že se propadám, a že onen světlý bod je čím dál tím menší a vzdálenější. Možná, že v posledku čeká skutečně jenom tma, hluboká, neproniknutelná…

Kolem mě se mihnul starší český, velmi významný malíř (měřeno prostorem darovaným mu médii), se svou mladou a půvabnou přítelkyní, kterou zřejmě oslňoval hloubkou své osobnosti, moudrostí, individualitou. Soudě podle toho, že jsem tento pár již nikde později nepotkal a ani můj citlivý nos už nikde nezachytil otisk jejího, jistě drahého, parfému, který mezi stěnami věznic působil jako symbol prostého, nekomplikovaného, netázajícího se živočišného života, byli s panem Divišem nejspíš rychle hotovi. Ale možná že jim křivdím. V tom bývám dobrý.

Pozvolna jsem se přesunul do amerického období. Motivy New Yorku v potemnělých barvách, vysoké štíhlé tvary věžáků,černošský Kristus na kříži, dokumentární fotografie československých emigrantů Diviše a Martinů.

Po návratu do vlasti se Diviš dál zabýval temnými existencionalistickými tématy. Pozoruhodné jsou jeho ilustrativní obrazy k baladám E. A Poea a K. J. Erbena. Tyto obrazy však před pozorovatelem děsivě rychle ožívají a odhazují vazby k původním předlohám. Je však nutno přiznat, že dílo Erbenovo a Divišovo se nejen doplňují, ale že se i navzájem prolínají. Bohužel s touto vzácnou interakcí mezi textem a obrazem se mohli čtenáři seznámit pouze jednou (takto publikována pouze Svatební košile), jelikož po převratu r. 1948 bylo Divišovi z vyšších míst sděleno, že jeho výtvarný výraz neodpovídá současnému (tehdejšímu) vnímání Erbenova díla. Ach ta vyšší místa!

V posledním sále byla shromážděna Divišova tvorba z posledního období jeho života těsně a podivuhodně se vážící k starozákonním motivům. Bylo zvláštní pocítit jakými stezkami se asi Divišův život ubíral. Vždyť na jakémsi prastarém úředním dokumentu z doby před svou vězeňskou anabází Diviš uvádí: "Bez vyznání". A tady? Tady na konci cesty?

Možná, že k Bibli, jakožto knize nejen popisující ale i skutečně obsahující život ve všech jeho podobách, dojde jednou každý.

A možná také ne.

Věřím, že Diviš nalezl tu pravou.

Alén Diviš, 10. 2. - 24. 4. 2005, Galerie Rudolfinum.

© text: skn vavrinecs@post.cz
kresba: tom tomloj@post.cz

Předchozí:Život růží Domů Následující:Mondovino