PŘEJDI MOST ČINVAT!  

„Tak jak se cítíte?“ zeptal se se zájmem vysoký pán s elegantně střiženým plnovousem.

„Ale jó, jde to pane Zimbardo…….poslední dva týdny se cítím docela fajn – při našem posledním setkání jste mi moc pomohl – jsem vám za to moc vděčný.“ Odpověděl muž sedící v křesle naproti.

„To jsem moc rád pane Saburaj.“ usmál se charismatický Zimbardo v bezvadně padnoucím obleku.

„Léky ale doufám stále užíváte pravidelně?!“ dodal vzápětí starostlivě.

„Léky?…..Samozřejmě, to je samo sebou…. .“ zakoktal pán Saburaj a sklopil svá prasečí očka. Po zádech mu stékaly čůrky potu a v nohách měl nepříjemné brnění – snažil se však ovládat co to jde.

Saburaj byl podsaditý plešatý chlapík s prackama orangutana. Pracoval v továrně na bonbóny u výrobního pásu, měl tlustou protivnou ženu, pět škaredých hloupých děcek a ěčně štěkajícího psa. Pěstoval kaktusy a měl diagnózu maniodepresivní psychózy v kombinaci s paranoickými stavy. Doktor Zimbardo ho měl z toho dostat – alespoň v to oba věřili.

„No víte přece, že jen pravidelné užívání léků přispěje k zlepšení vašeho stavu?! Samozřejmě, jak jsem již několikrát zmínil, je vhodné také sportovat a najít si koníčky. Apropó, co ty vaše kaktusy, přibyl vám nějaký ten nový exemplář? Pochlubte se….. .“

„Už dlouho nemám žádný přírůstek pane doktore…. Ach jo. Všechny své těžce vydřené prachy vrážím do děcek a do manželky! To je pořád samé: potřebujem novou pračku, nový koberec, dej na učebnice, na žrádlo….. . Mám pocit, jako bych byl v nějakém hrozném bludišti pane doktore. Poslední dobou mám ale takový nejasný pocit, že vím, jak z něj ven!“

„Ale… .“ podivil se Zimbardo a pozvednul pravé obočí, jak měl ve zvyku, když něčemu nevěřil.

Filip Zimbardo vlastně nevěřil nikomu, jen sobě, a všechny kolem sebe považoval za narušené jedince. V každém viděl nějakou nemoc. Tak například jeho matka byla jasný případ rozvíjející se maniodepresivní psychózy, otec měl psychosomatické potíže a jeho žena byla paranoidní. Známí, se kterými se Zimbardovi nejvíce stýkali, byli exemplární neurotici a třeba pan Hubička z butiku naproti byl neskutečný cholerik s rozdvojenou osobností a tak dál a tak dál.. . Jen Zimbardo byl dle svého mínění zcela zdráv. Rád se dobře oblékal, miloval kosmetiku od Dolce&Gabana a sbíral staré dřevěné panenky a čas od času se nechal od své manželky pořádně opíchat do prdele. .

„Tak povídejte, na co jste přišel?“ pokynul maniodepresivní kreatuře naproti a odhalil své exklusivní zuby v americkém úsměvu.

„Pane Zimbardo, četl jste někdy něco o Zarathuštrovi?“

„Hm, něco málo…. Kdysi… .“

„A víte co je to most Činvat?“

„Něco mi to říká, ale….. .“

 „Víte pane doktore, měl jsem sen, ve kterém jsem spolu s váma ten most přecházel.“

„Se mnou? Jaký most?“

„No ten most Činvat přece.“

„Ach tak. Vykládejte, co se dělo dál.“

„No to si právě nepamatuju!“

„Jak nepamatujete?“

„Prostě nepamatuju!“ rozhorlil se pacient.

„Víte, ten sen se mi poprvé zdál první středu minulého měsíce a od té doby se pravidelně, vždy ve stejný den – teda noc – opakuje.“

„No a …… .“

„No a v tom momentu, když přijdeme k mostu Činvat a chystáme se ho přejít, tak to skončí a já se probudím.“

„Zvláštní…. .“ podivil se Zimbardo a prohrábl si plnovous.

„Říkáte každou středu.“

„Jó, každou středu! Ten most by jste měl teda vidět – vypadá tak strašidelně.“

„Popište mi ho!“

„Je tak dlouhý, pane doktore, že na konec nedohlédnete. Klene se přes hluboké údolí, ve kterém bublá žhavá láva, je tam neskutečné horko a rámus. Co je však nejzajímavější – celý most je postaven z lidských kostí a vypadá tak chatrně, jako by se měl každou chvíli sesypat!“

„Hmhmhm…“ zavrtěl hlavou Zimbardo. „Neuvěřitelné“.

Chvíli se zamyšleně díval někam do stropu a pak zkřížil ruce na prsou a pronikavě se podíval na svého pacienta.

„Provedeme regresi pane Saburaj a uvidíme, jestli se nejedná o nějaký problém z dětství.“ prohlásil rozhodně.

„Ach jo….to ale není všechno pane doktore.“

„Tak říkejte.“

„Poslední dny slyším v noci hlasy – ozývají se ze starého piána, co máme v ložnici. Nebudete mi to věřit, ale ty hlasy jsou naprosto reálné, až mám z toho hrůzu.“

„Já vám věřím, tak povídejte, co ty hlasy říkají?!“

„Pane doktore, je to moc divný, ale říkají: přejdi most Činvat!….přejdi most Činvat!…“

Saburaj otevřel pusu dokořán a se zatajeným dechem čekal na Zimbardovu reakci.

„Co je to ten most Činvat?“ podivil se doktor a pozvedl pravé obočí.

„Budu ho muset nechat hospitalizovat, nebo alespoň zvýšit dávky léků – začíná to s ním být opravdu zlé.“ pomyslel si a sevřel pevněji rty.

„Já vám tedy řeknu, co je to ten most Činvat!“ řekl podsaditý Saburaj a napřímil svá kulatá záda, přesvědčen o své pravdě.

   „Staří Peršané věřili, že se lidé ve svých myšlenkách, slovech a činech mohou rozhodnout buď pro dobrou stránku v duchu Ahura Mazdy, nebo pro zlo zosobňované Ahrimanem. Záleží tedy pouze na člověku samotném, jak se svým životem naloží. Po smrti je však každý člověk povolán k odpovědnosti za svá rozhodnutí. Jeho duše musí překročit most Činvat – most rozdělení, za nímž se dobrý a bohabojný dostane do říše světla a pravdy, a zlý a bezbožný propadne věčnému zatracení v říši temnoty.“

Pacient dokončil svůj výklad a pyšně se usmál na Zimbarda.

 „No vy mne ale překvapujete svýma znalostma!“ podivil se doktor a dal si ruce za hlavu.

Nastala chvíle mlčení. 

Za oknem ordinace se pomalu začínalo šeřit a do místnosti doléhaly tlumené zvuky tramvají. Venku se rozpršelo a meluzína rozehrála tesklivou podzimní etudu. Nevelký pokoj, ve kterém oba muži seděli, byl zařízen černým italským nábytkem, tmavou koženou sedačkou v rohu, originály věhlasných malířů a vysokými palmami po stranách okna. Na stěně za doktorem Zimbardem vysely starobylé hodiny, jejichž dlouhé kyvadlo

Udávalo rytmus tajemné realitě. Pokoji ovšem nejvíce dominovala papírová čínská lampa visící nad stolem – byla v červenočerném provedení a působila jako magický symbol vložený do tohoto světa ze sna.

První přerušil ticho Zimbardo: „Ty hlasy….. říkají ještě něco?“.

„Říkají pane doktore.“ odpověděl Saburaj.     

„A co říkají?“

„Říkají, že je tu někdo, kdo mně ničí, kdo mi pije krev – někdo se mně snaží utopit v bahně svých potlačených emocí!“ rozhorlil se a vstal.

„Je to vaše žena? Děcka? Někdo v práci?“ sondoval Zimbardo a zabořil se hlouběji do křesla.

„Kdepak.“ Zavrtěl hlavou pacient.

Ztěžka teď oddychoval, zbrunátněl a v očích se mu objevil zoufalý výraz oběti krutých démonů.

„Už to mám.“ zašeptal vítězoslavně Zimbardo a odhalil své perleťové zuby v chápajícím

úsměvu.

„Je to ten Ahriman – démon -, že jsem to uhádl?!“

Saburaj se také usmál a pokýval prasečí hlavou. Naklonil se přes stůl k Zimbardovi a jazykem si přejel po horních vykotlaných zubech a zašeptal: „Zlo, pane doktore, mění svou masku a tancuje kolem vás….tu trochu povzbudí – navnadí…. A pak vám vysaje mozek, energii, duši.“ zhluboka se nadechl a pokračoval: „Vím jak zničit Ahrimana!“.

„To je skvělé….hlesl Zimbardo a hlavou mu bleskla myšlenka na Zypercin.

  Zypercin je nový lék – antidepresivum -, které by bylo dobré na Saburajovi vyzkoušet.

Píchne mu už dnes první injekci a pozve ho zítra na další návštěvu.

  „Vím na co teď myslíte pane doktore.“ Zašklebil se potutelně Saburaj.

„Ale…nepovídejte..“

„Určitě přemýšlíte o tom , že se můj stav povážlivě zhoršil, a že by bylo dobré mně poslat na nějaký čas do nemocnice…, nebo snad elektrošoky, có?, či snad jiné léky?!“

„V žádném případě, to se mýlíte! Já vám věřím a chci vám pomoct.“ ohradil se muž s bradkou a nervózně se v křesle zavrtěl.

Saburaj vzdychl a na chvíli přivřel svá malá prasečí očka.

„Sedněte si, no tak, společně toho Ahrimana zničíme, uvidíte!“

„Ty hlasy říkají, že musím přejít most Činvat, ale já nechci ještě umřít.“

„Proč by jste taky umíral?!“

„Mám rád svou ženu, děti…. Ať jsou jaké jsou.“

„No vidíte.“

Zimbardo pokyvoval hlavou, otevřel diář a začal si dělat poznámky.

„Bude to sice ještě nějakou dobu trvat, ale nakonec toho Ahrimana zničíme – uvidíte!“

utěšoval svého pacienta.

„Zatím vám dám něco na spaní a zítra za mnou příjdete. Já zatím popřemýšlím o zbrani, kterou toho démona zabijeme – co vy na to?!“ Zimbardo ani nečekal na odpověď a otočil se k vitríně s léky. Otevřel dvířka a očima pátral po Zypercinu.

„Kde jsem to jenom dal?“ brumlal si pro sebe a náhle si uvědomil, že se už těší na ženu, jak ji doma pěkně vyšoustá….a pak ona jeho.

„Už aby ten dement vypadl, mám sto chutí ho uškrtit, rozsekat na kusy a v balíku poslat jeho dětem k vánocům.“ pomyslel si. Pak se ale usmál, když uviděl hledaný lék na spodní poličce.

Zypercin má sice nebezpečné vedlejší účinky – vyvolává rakovinu jater a ledvin, ale co, musí to přece na někom vyzkoušet. Ten lék vyvinul jeho přítel ze společnosti Neuropharm a zatím byl testován pouze na prasatech. Některá z nich pošla v hrozných bolestech, ale v některých případech došlo k naprostému zklidnění –aplikace byla účinná a bez kontraindikací.

„Ten smraďoch Saburaj koneckonců jak prase vypadá, tak co…“ napadlo Zimbarda.

Chňapl po krabičce s jednorázovou injekcí a ampulí s lékem a otočil se ke svému pacientovi.

Po zádech mu přejel mráz!

Sek!

Hrdlo mu sevřely neviditelné prsty démona stísněnosti a jeho dech ztuhl v ostrých krystalech zděšení.

„Já se tě zbavím už dnes Ahrimane!“ zachrčelo tlusté prase z jedovaté mlhy.

Pak už psychiatr viděl jen rychlou práci kuchyňského nože a rudou rosu na svém oblíbeném perském koberci.

Švih, švih, sek… .

„Já ti dám regresi!“

Sek, švih… .

„Tady máš elektrošoky!“

Sek….. .

„Zase bude dobře!“

Sek… .

Švih!

Déšť bubnoval na okno ordinace poslední marš a mostu Činvat se dotkla další ztracená duše. 

 

© Maxmilián Němec

Domů

Zpět na 04/2004