Nejskromnější umění 

 

 

z výstavy

Na výstavy příliš často nechodím. Občas se mi sice stane, že mě zaujme nějaký plakát a já si říkám, že příští týden se na inzerovanou výstavu určitě vydám, ale vydávám se na ní tak dlouho, dokud neskončí. Tohle se mi stává téměř vždy a kdybych vyprávěl o všech výstavách na které jsem se kdy chystal musel bych být okolím zákonitě považován za velmi kulturního člověka. Právě nedávno, když jsem se jako jeden z miliónů přepravovaných Pražanů tvaroval v metru (skutečně jsem kdesi četl, že pražské metro přepraví během jediného dne přes tři miliony pasažérů), všiml jsem si nápadně barevného plakátu s reprodukcí obrazu Josefa Čapka zvoucího na výstavu s názvem "Nejskromnější umění". Jelikož mě v kapse hřála Čapkova knížka "Psáno do mraků", ve které jsou zaklety vnitřní pocity a soukromé myšlenky zemřelého člověka, upírající se z velké části i k úloze umění a umělců, tak jsem se na místě rozhodl, že tentokrát s návštěvou výstavy nebudu příliš otálet, a že využiji této příležitosti umožňující mi porovnat autorův vnitřní svět s jeho dílem.

Vstoupil jsem do monumentálního, nablýskaného, secesního Obecního domu. Hned před vchodem mi zřejmě chtěl jakýsi černoch v lokajské livreji nabídnout nějaký leták, nevím ani na co. Zřejmě se zalekl mého překvapeného výrazu a vybral si jinou oběť. U pokladny jsem zakoupil vstupenku a dle instrukce mladé, pohledné biletářky (zvláštní a dříve poněkud neuvěřitelné spojení) jsem se vydal do výstavních prostor ve druhém poschodí. Zaujalo mě, jak celá má cesta byla sešněrována červenými pletenými lany, nataženými od jednoho chromovaného či pozlaceného sloupku k druhému, které mi neumožnily ocitnout se jinde nežli na místě mého určení. Kdosi mi řekl, že vstupenka na prohlídku Obecního domu se pohybuje v poměrně závratných částkách (kolem 300Kč), které neberou žádný ohled na řadové členy obce. Občane netruchli-zvykni si a nauč se, kde je tvé místo. Buď rád, že ostnaté dráty nahradily pouze ozdobné červené provazy, a že k jejich překročení nepotřebuješ odvahu - postačí ti peníze.

Vstupuji do jednoho ze dvou sálů. Nad dveřmi je na tabulce nakreslena jednička, říkám si, zde vše začíná. Překročil jsem práh a ocitl se v jiném světě. Postupuji od obrazu k obrazu a pociťují jakousi nereálnou opravdovost. Obrazy se nevnucují, zdá se mi, že jsou spolu s myšlenkami skutečně vepsány do mraků. Kdo se chceš dívat, dívej se. Nebude-li se dívat nikdo, nic se nestane - štětec přesto nezaváhá. Zdá se mi, že jsem na stránkách oné knihy. Je pravda, že Čapek napsal několik knih věnující se "prostému" umění, ať se již jedná o "Umění přírodních národů" či o "Nejskromnější umění" (tento titul byl využit tvůrci výstavy), ale "Psáno do mraků" je dle mého názoru svou soukromostí skutečným klíčem, byť nikoli univerzálním, k jeho dílu. Náhle se zastavuji před oním obrazem, který mě sem nalákal. Jmenuje se Fantomas (Zločinec z kina) 1918. Snad vidím něco jiného, nežli mi název napovídá, ale to nevadí. Nechávám se obrazem unášet a počínám v něm vidět něco, co v něm možná ani není. Pan Čapek se prý nechal inspirovat němým francouzským filmem o nebezpečném zločinci. Ve ztemnělé části místnosti je tento film promítán a z dnešního akčního a krvelačného hlediska působí naivně a trochu komicky, a inspirací by mohl být snad jen pro ctitele tzv. dlouhého 19. století. Při delším pohledu se ze strašlivého Fantomase s velikým nožem stává člověk vyděšený sám sebou, svými skutky i svou neschopností ovládnout to neviditelné vnitřní puzení zla. Strašlivý chudák. Tak strašlivý, že nevzbuzuje ani soucit snad jenom hypnotický údiv. Častým Čapkovým námětem, alespoň podle zde vystavovaných obrazů, jsou prostitutky. Zobrazuje je bez kritiky, bez pohrdání, bez moralizování a snad i s jistou láskou. Návštěvník jako kdyby si uvědomil, že tyto holky z ulice sice prodávají svá těla, což ovšem neznamená, že stejným zbožím by byly i jejich duše. Zvláště tehdy, v hladové době po velké válce, mohly být pohnutky k provozování tohoto řemesla čisté, velkorysé, až obdivuhodné.

Procházím sálem a mou pozornost upoutá obraz s názvem Fantomas 1920. Barvy jsou temnější, nežli u jeho staršího brášky, obraz je celý temný. Na tváři má nakresleny dvě čtyřky, je zde přítomen i motiv mříže. Je vůbec možné aby člověk znal svou budoucnost? Pokud bych někdy hledal důkazy pro odpověď "ano" určitě bych si vzpomněl na tento obraz. Čtyřky nápadně připomínají zlo nesoucí zkratku SS, mříže pak koncentrační tábor, ve kterém se Čapkova cesta definitivně skončí. Definitivně? V jedné knize jsem četl, že Josef Čapek po smrti svého bratra Karla bez hořkosti prohlásil, že si bratrovo dílo odsedí. To muselo být koncem roku 1938.  Nemohu se ubránit pocitu, že Fantomas z roku 1920 mohl být jakýmsi, třebas nerozpoznaným, znamením budoucnosti.

Výstava je v duchu svého názvu doplněna i ukázkami z tvorby jiných soudobých umělců, blízkých Čapkovu pohledu na umění. Je zde zastoupeno několik Štýrského fotografií, také pár vývěsních štítů a malovaných střeleckých terčů ukazujících jednu z cest k Čapkovu "Nejskromnějšímu umění."

Přecházím do místnosti označené dvojkou. Ke svému údivu zjišťuji, že postupuji proti proudu času, a že se ocitám u starších děl. Musím se přiznat, že prvá místnost mne oslovila více. Potkávám se tu s několika různě ztvárněnými námořníky, kresbami dívek zahalených do různých barev, někdy oděných jenom do tužky, s mužem v buřince. Čapkovo dílo je na výstavě zastoupeno figurální tvorbou, i když ne bezvýhradně. Lze tu také objevit několik obrazů z periferie, s velikými nápisy typu: "Uhlí", "Pivo", "Káva", "Čaj", s parníkem i s vysokou prkennou ohradou skrývající kdoví co. I tyto obrazy jako kdyby se snažily uchopit život a to pomocí poznávání jeho prostředí. Skutečně se tu všude jedná o život. O život temný a těžký, ale především opravdový, lidský a soucitný.

Josef Čapek - Nejskromnější umění. Výstavní sály Obecního domu, Náměstí Republiky 5, Praha 1, 3. 12. 2003 - 29. 2. 2004.

 

© -skn-

 

Domů

Zpět na 04/2004