O věrném srdci fotbalového fanouška

Fanouškovo srdce je věrné a oddaně bije pro svoje mužstvo. Své nadšené přívržence má každý fotbalový klub. Jsou to lidé různých profesí, všech sociálních vrstev a obou pohlaví. 

Takový fotbalový fanoušek je kouzelný tvor. Vůbec ne obyčejný. Svůj tým podporuje, vynáší do nebes, ale taky zatracuje, posílá do háje a hráčům nadává do dřeváků. To když se nedaří a klub, jehož barvy vyznává, každou další prohrou klesá v tabulce ke dnu a předváděná hra stojí za starou bačkoru. Chudák fanoušek pak trpí jako na mučidlech. Obrací oči v sloup, úpí a vhazuje do hřiště dýmovnice, aby se nemusel na to nadělení dívat. Hráči si nedají kloudnou přihrávku, na branku soupeře nevyšlou jediné torpédo, poletují po hřišti spíš jako motýli a ne jako mrštní lvi, kteří se rvou o každý metr. Chybí jim rychlost a zápal pro hru. Místo toho se nechávají obrat soupeřem o míč jako malé děti někde na pískovišti a pověstnou českou uličku snad ani neznají.

To pak v hledišti na stadionu slyšíme šumět prapodivné komentáře: „No jen se podívejte na ta naše křídla! To je hrůza! Procházejí se po hřišti jako by byli na špacíru v lese! No prosím, a levý half je zase neviditelný! Střední záloha jako obvykle chrtí - ten člověk se jednou ukličkuje, to vám povídám, pánové. A koho to zas postavil na pravého beka? To zas bude kiksů...“ Takový fanoušek nemá lehký život, když na jeho klubu leží deka a jde od porážce k porážce. Neúspěch klubu je totiž i jeho neúspěchem.

Ten samý fanoušek, který posílá svoje spící panáky hrát fotbal na louku, ale  také nikdy nedopustí, aby jeho mužstvo hanil fanoušek cizí, nepřátelský, a aby jeho klub jakýmkoli způsobem zesměšňoval. Dojde-li k něčemu takovému, je odhodlán smýt urážku svého mužstva třeba krví a bránit klubovou čest pěstmi. Rozvášněné hloučky řezajících se fandů pak musí od sebe odtrhovat policejní jednotky. Fanoušek stojí při svém klubu zkrátka v dobrém i  zlém. A když přijde nějaké to vítězství, bere jej za své a je na svůj klub náležitě pyšný.

Fotbalové obecenstvo se zákonitě dělí na slávisty nebo sparťany. Tak je to dáno už od konce 19. století, kdy byly oba kluby založeny. Sotva se člověk naučí mluvit, první co po něm chtějí vědět, jestli je sparťan nebo slávista. Oba kluby patří k jakési národní tradici. Moje srdce je sešívané červenobílé. Máme to v rodině a Slavie je věčná, kdežto Sparta jenom železná.

Ale není to tak, že by každý fandil jenom Spartě nebo Slavii. Své fanoušky   mají i kluby na regionální úrovni v nižších třídách. Stejně srdnatí a zarytí lidé chodí povzbuzovat svoje fotbalová mužstva na malá drnitá hřišťátka někde v Kotěhůlkách nebo Dalskabátech. A bitvy to jsou zrovna tak úporné a dramatické jako v 1. lize. Ne-li ještě úpornější a dramatičtější.

Přemýšlel jsem, čím to je, že fotbal je nejpopulárnějším sportem planety. Nejsem si úplně jistý, ale asi je to tím, že je to úžasná hra. Dynamická, nápaditá, plná nepředvídatelných zvratů a technických finéz.

Asi je to taky tím, že fotbal trochu připomíná život. Útočník ve vápně spálí tutovou šanci. Měl v tu chvíli možnost zvrátit vítězství na stranu svého klubu, ale šanci promarnil, nevyužil a není vůbec jisté, zda v zápase dostane ještě novou. Nebo ji proměnil, vstřelil gól a body jsou doma! Podobný je život. Taky se vyhrává a prohrává. Je to pořád jako na horské dráze. Chvíli dole, chvíli nahoře.

© Tom