Jak se píší básně

 

Je večer. Všude kolem je ticho a klid. Sedím u psacího stolu, dívám se z okna, a říkám si, že je čas napsat nějakou tu báseň. Mám totiž rozepsanou sbírku, a už několik dní, snad i týdnů, jsem na práci ani nesáhl. Dnes je ten den. Dnes je konečně ten pravý den, kdy s tím něco udělám. Zkrátka ať se děje co se děje něco napíšu.

Tak tedy sedím.

Sedím a dívám se z okna.

Dívám se a čekám.

Čekám, že se mi podaří spojit se s vesmírnou všeobecností, ve které je zakleto všechno. Věřte či ne, ale v této všeobecnosti je skutečně všechno, a záleží jenom na nás, zda se nám podaří naladit se na její správnou vlnovou délku a něco z ní ujmout.

Připravuji se na další ze svých lupů. Rád bych ukořistil slova vznášející se kolem nás všech. Tedy i Vás. Proboha! Nezkoušejte to! Příliš básníků škodí! My zavedení přece musíme z něčeho žít. Pryč s amatéry, pryč s amatérismem. Kradou nám chleba a slávu. Nevím co je důležitější.

Zvedám ruku. Krouživými pohyby svlékám plnící pero, do jeho naprosté, industriální nahoty, pero poskvrněné krví modrého inkoustu. Jeho nahota mě děsí. Ostrý vlhký hrot působí dojmem použité zbraně. Nejsem si jist, co mě děsí víc, jestli nahota obnažené věci v mé dlani, nebo vyzývavě perverzní nahota papíru ležícího přede mnou.

Musím něco napsat.

Skutečně musím.

Na stole se mi vrší složenky a účty. Z několika posledních čísel literárních magazínů se mé jméno nějak vytratilo. To nepřipustím. Dnes na papíře zakřičím. Zakřičím tak hlasitě, že budu mít opět pro několik týdnů vystaráno. A potom znovu, znovu a dokola. Není to poprvé, není to naposled, nejsem v tom sám.

Má duše není hladová, nemá co říci, jenom se strašlivě bojí, že už nikdy nenapíše nic, co by, podle jejích vlastních měřítek za něco stálo. Bojí se své vlastní mělkosti, které se oprávněně děsí. Bojí se toho, že se jí nepodaří dodat si hloubky nějakou vydařenou, a především čtenáři obdivovanou rýmovačkou. Bojí se své vlastní prázdnoty, zalhávané falešnou hrou na hloubku. Naštěstí je tu čtenář-vykladač. Ten nějakou tu hloubku jistě objeví. Pokud ne, není tím správným vykladačem a není třeba se jím zabývat.

Myšlenky se mi opět rozletěly.

Tak to přece nejde. Hlava padá do dlaní. Takhle bych nic nenapsal. Pravá ruka bolestivě poklepává na čelo. Zvuk dopadajících kloubů se mi zdá prázdnější, jakoby k dotvrzení mých pocitů, jakoby k utvrzení mé povrchní zoufalosti.

To chce klid-sednout si, vnímat vůni právě uvařené kávy. Všemi smysly se nechávat ukolébávat nočním klidem, tou dobou, kdy většina lidí sní. Tou dobou, která je naplněna jejich vibrujícími a utajenými touhami, strachy, přáními. Těmi sny, které se hladově vznáší nad našimi hlavami a hledají svého spáče. V tuto dobu se nejlépe loví. Věřte mi. Nezkoušejte to. Mám hlad a chci, nebo spíše dnes již musím, být slavný.

Sedím, oči snad slastně přivřené.

Snažím se uklidnit svou mysl.

Snažím se najít něco co mě někdy dřív skutečně oslovilo.

Před očima mi vyvstává podzimní svah, ozářený růžovými, šikmo dopadajícími slunečními paprsky. Snažím se víc, moc se snažím. Veškerá má osobnost je násilně upřena k tomuto, snad kdysi prožitému přeludu. Ještě o něco víc koncentrace. Ještě kousek, kousek. Už to tu bude. Už se mi první slůvka začínají dostatečně hebce spojovat. Ještě kousek…

Všechno je pryč. Na bílém papíře několik stupidních, patetických veršíků. Zoufalost a hlad prázdné duše. Léta prázdné duše, píšící sbírku své prázdnoty.

Co na tom, že ani dnes nenapíšu žádnou báseň. Žádné krásno zakleté v rytmické verše. Co na tom, že budu opět usínat jako naprosto znehodnocená, obyčejná věc, která svou prázdnotou popírá své lidství. Zkusím to, stejně jako včera, zase zítra.

Tužka, možná spíš ješitnost, nechce zahálet. Nechám se navést slovy. První verš mi končí slovem "ves". Co s tím? Slovo "pes" se docela rýmuje. Vím, nic originálního, ale bude to, musí to, stačit. V zoufalství, neberme to slovo, a už vůbec je nechápejme jako stav duše, tak vážně, se vrhám i po této laciné vějičce. Píšu a píšu. Za chvilku je celý text hotový. Co s tím, že jej ani nechci znát. Co s tím, že se za něj i stydím.

Náhle mě napadá: Proč se stydět. Věnoval jsem přece této básni spoustu času a koncentrace. To, že jsem se vzdal všeho co jsem považoval za nezbytné nevadí. Báseň mě stála čas - čas je život. Miluji sám sebe a bojím se svého ztraceného času. Před očima mi vyvstává rovnice, rovnice jistě pravdivá:

 

Můj čas + Má sebeláska=báseň.

 

…Je to dobrá báseň. Vykreslení pocitů abstraktními, básnickými prostředky? Koho to zajímá? Pár pseudointelektuálů nad křídovými stránkami drahých literárních magazínů. Nad tímto upachtěným textem jsem strávil celou noc. Noc. Jak se bude báseň jmenovat? Nad názvy přemýšlím rád. Je to taková ta chvilka, kdy vím, že mám hotovo, že mohu opět užívat života, a těšit se své popularitě. Že bych své dílko pojmenoval třeba "Noc", nebo s ohledem na utrpení třeba "Věčná noc?" Nejlepší bude asi název "Nepříliš dlouhá noc?" Zatím ještě nevím.

…Je to špatná báseň. Špatný, protože prázdný autor. Stejně mám takové neodbytné tušení, že z ní bude hit. Je jednoduchá, rytmická. Prázdná báseň náleží prázdnému člověku. Myslím, že moje kamarádka z ní bude mít radost. Dám jí ji. Vím, že ona je ta pravá, ta která mou báseň povýší na vpravdě umělecké, a především uctívané a ceněné dílo. Má kamarádka je totiž slavná, úspěšná, bohatá a především populární zpěvačka. Jistě ji znáte i vy.

Kde mám telefon. Proč jsou ta tlačítka tak blízko sebe. Kde mám brýle, aha tady na stolku. Ťuk, ťuk a ještě třikrát. Už to zvoní.

"Haló, slyšíš mě? To jsem já. Nevzbudil jsem Tě? Tak promiň, ale mám pro Tebe tutový hit. Říkám mu zatím "Nepříliš krátká noc", ale název ještě můžeme upravit. Výborně tak zítra, třeba ve Slávii.

© -skn-

 

Domů

Zpět na 04/2004