Co se stalo na Vltavě

 

Byl krásný květnový den a kolem pučelo jaro. 

S kamarádem Filipem jsme seděli v parku na Kampě a čekali návštěvu. V trávě mezi vysokými statnými stromy se rozvalovali mladí polonazí lidé. Místo jako na Kampě, vypadalo to na známém pražském ostrově jako po prohrané bitvě na Moravském poli - samí padlí vojáci. 

Čekali jsme na holky. Neznal jsem je, ale Filip mi slíbil, že nás seznámí, že holky jsou nezadané, a že se mi zaručeně aspoň jedna z nich bude líbit.

Nejdřív ale přišla malá cikánka. Přitočila se k nám. Černé mastné vlasy, které se leskly jako kov, měla stočené vzadu do drdolu. Kroutila se v bocích jako žížala, špulila rty, valila oči a jestli si prej nechceme koupit papírky a kouření. Když jsme řekli, že ne, tiše se zase vzdálila, aby se zeptala skupinky holek, které odpočívaly pod starým rozkvetlým kaštanem o pár kroků dál.  

Kamarádky byly dvě. Jitka byla vysoká a hubená. Nohy i ruce měla dlouhé jako Pipi punčochatá. Taky měla dredy a piercing na rtu a v obočí. Druhá kamarádka byla menší, při těle a jak jsem brzo zjistil, byla  neuvěřitelným způsobem ukecaná. Jmenovala se Majka. Podali jsme si na uvítanou ruce.

Dohodli jsme se, že půjdeme na lodičky. V přístavišti na staroměstské straně jsme si vypůjčili zelenou pramici a pozvolna odrazili od břehu. Vltava voněla rybami a bahnem. Pádla, která jsem obsluhoval, monotóně pleskala o hladinu a Majka Filipovi vyprávěla o nějakých jejich společných známých.

„A to víš, že Hanka bude mít mímo?“ ptala se Filipa. „Má se to narodit už v červenci. Chudák holka, to já bych to nechtěla. Mně stačí co si s děckama užiju teď v Bohnicích na tý telefonní lince důvěry. Jsem tam na brigádě, ale řeknu ti, kámo, to je síla!“

Jitka seděla v loďce naproti mě a vypadalo to, že se nudí. Občas bezmyšlenkovitě popotáhla z cigárka a kouř vyfoukla nad sebe jako bublinu z bublifuku.

Majka vyprávěla co měla za hrozné telefonáty na lince bezpečí:

„To mi jednou volala jedna desetiletá holčička, že prý jí tatínek pořád stahává kalhotky a hladí ji mezi nohama. Drsný co? Nejlepší na tom ale je, že s tím nakonec nechtěla nic dělat, protože se jí to prej líbí...“

Obeplouvali jsme Střelecký ostrov a mírný vltavský vánek nám čechral vlasy. Na mostě Legií drnčely tramvaje. Jitka byla hezká. Měla neustále takový zamyšlený výraz, který mě přitahoval. Nemluvila, poslouchala Majku a občas se trpce usmála.

Majka vyprávěla takřka bez přerušení:

„Úplně nejzávažnější telefonát jsem měla někdy před Vánocema. To mi volal chlapeček, kterej se  zaplet s nějakou šílenou sektou. Když telefonoval, bulel a nakonec už to nevydržel a svěřil se mi, že má být jako nejmladší z celého seskupení na Nový rok obětovanej Satanovi. Naštěstí jsem od něj vyzvěděla telefonní číslo k nim domu, jejich adresu a zavolala policii. Jak to dopadlo, už ale nevim...“

Mlčení je krásné. Pozoroval jsem Jitku a říkal si, že mlčenlivý člověk je vždycky mnohem hezčí než člověk co mluví. A Jitka mlčela a byla krásná.

Majčin hlas jsem vnímal jen jakoby zpovzdálí:

„A teď nedávno mi volala holka, která otěhotněla s třicetiletým chlapem. Nejhorší je, že jí je šestnáct a on je kovboj - chodí v klobouku, džínovým oblečení a kozačkách, taky šňupe tabák, no úplnej magor a ona se za něj stydí. Navíc jsou tu rodiče, kteří samozřejmě o tom, že je těhotná neví. Tak se, chudák malá, bojí, že až se to proflákne, že ji zabijou, zvlášť když nemá dodělanou střední školu...“

Vesloval jsem a zalíbeně si prohlížel Jitku. Slunce jí svítilo do tváře, tak mhouřila oči jako kočka. Pak si mého pohledu asi nějak všimla. Nasadila hned jakýsi nechápavý výraz a řekla:

„Co tak vejráš, vole?“

Mlčení je krásné. Jitka toho nádherného zamilovaného dne pronesla jednu jedinou větu, kterou můj křehký citový pestrobarevný obraz, který jsem si na lodičce stihl namalovat, rozetla líp než sekyrou. A  aby tomu dodala korunu, tak jak to řekla, cvrnkla špaček z vykouřené cigarety do Vltavy a za ním navíc poslala slinu takovým způsobem, že by i Clint Eastwood mohl závidět. Dokonce se mi zdálo, že slina po dopadu do vody zasyčela.

Ano, mnohý člověk je hezký, dokud nepromluví.

Zbytek výjižďky jsem seděl jako naražený na kůlu a poslouchal Majku, která sáhla do nové ošatky svých příhod a vyprávěla o nějakém Kamilovi, který se v sobotu na diskotéce zase vožral a celej večer tam cupital za servírkou jako nějaký toulavý psisko, až mu nakonec kámoši museli zkroutit ruku za záda a odvézt ho domů. Bylo to prý hustý.

Na břehu se mě Filip ještě ptal, jestli s nima nepůjdu na pivo, ale odmítl jsem - co nejšikovněji a s širokým úsměvem, aby hlavně nikdo nepoznal, že jsem se na lodičce urazil a taky se holek trochu lekl.

 

© Tom

Domů

Zpět na 04/2004