Ze sbírky Básně a města

 

 

 

Žebrání



Myslíte,
že nechápe své ponížení
žebrák,
jenž dennodenně žije
ze soucitu
kolemjdoucích?

A přece vždycky znovu
nastaví své dlaně.



Mámě

Čím blíže k podzimku,
tím rychleji se roky počítají
a podobné vlaštovčímu hejnu
znenadání odlétají do neznáma.
Čím blíže k podzimku,
tím častěji zůstáváš sama
a léta se jen ve vzpomínkách vrací...

Dětství uplyno lehce, hravě.
Pak objevil se muž a přišly děti.
Tak brzo umřela ti máma.
Jak ten čas letí.
A děti rostly. -
Také stěhovaví ptáci.
Proč tolik stříbra na tvé hlavě?

Vždyť se ti vrací,
ty se vrací.
 

Slzičky

Ten mráček na vašem čele,
ten mě tak trápí,
že usadil se vám nad řasy.
A že nikdy nevypláče cele
slzičky,
co vaše tváře skrápí.
proč asi?
Snad je to třeba k životu
pocítit někdy i chuť soli.
Kde ale najít jistotu?
Vás od slziček srdce bolí,
a rozehnat nemůžu ten mráček,
a srdce bolí, bolí...

 

Klaun

Tolik veselí a toho smíchu!
Ach, jaké náš klaun
umí dělat obličeje!

Publikum jásá,
publikum se směje.
A je to zábavné, vskutku.
Však kdo z nich
první povšiml si smutku
v očích tvých?

A pak do tebe kopli -
Šašku!


© Ema

 

Domů

Zpět na 04/2004